Počátkem listopadu jsem spolu se třemi dalšími laureáty převzal Cenu Unie českých spisovatelů. Vážím si toho a rád bych své pocity několika slovy shrnul.

Samozřejmě mě velmi potěšilo, že se našla reprezentativní skupina básníků, kritiků a literárních vědců, kterým stálo za to zabývat se oceněnou skladbou 52 slok jako literárním dílem – ne jako kuriozitou ve formě (poměrně řídce užívaná oněginská strofa) a obsahu (z pohledu soudobého zpravodajství jde o příjemně skandální příběh učitele ruštiny, který skončí jako bezdomovec). Korektní snahu uvidět případné estetické kvality tohoto textu projevili členové UČS jako jediní. A to si rozhodně zaslouží vděk a poděkování.

Dále je pro mě významné, z čích rukou jsem cenu převzal. Dva čelní představitelé UČS, Karel Sýs a Michal Černík, pro mne představují především velmi dobré básníky, lidi, od nichž se mohu učit řemeslu i imaginaci, jejichž rozhled a zkušenost pro mne mohou být a jsou stálou inspirací.

Konečně (last but not least, jak by řekli světáci), je pro mne velkou ctí ocitnout se přijetím letošní ceny v tak vybrané společnosti. Aforista Ivan Fontana mi imponuje schopností esencializovat smysl, koncentrovat ho do plochy několika slov. Podobá se to autorské práci v útvaru čtyřverší, které charakterizuje většinu mojí básnické tvorby. Petr Žantovský je pojem a nemá smysl tu opakovat cokoliv z jeho laudatia. Ale profesor Erazim Kohák stojí úplně mimo veškeré kategorie. Jeho velikost odborná i lidská vyvolává jen tichý úžas, setkání s ním je v každém ohledu darem. Navíc je mi mimořádné blízký zdánlivě paradoxním spojením jednoznačně levicového politického přesvědčení a hluboké křesťanské víry. I já se názorově pohybuji jen v levé části politického spektra - a večer co večer poklekám k modlitbě.

Rád bych Unii českých spisovatelů ještě jednou poděkoval za ocenění mojí básnické tvorby. Byla pro mne čest letošní výroční cenu převzít.

Petr KUKAL