Jako by nám nestačilo, že jedno ministerstvo si zřídilo odbor, který posoudí, která pravda bude označena za hoax a který hoax bude prohlášen za pravdu. Jiné ministerstvo se jalo cenzurovat básničku pro děti, a to konkrétně básničku Jiřího Žáčka Maminka, která je v několika čítankách pro žáky prvního stupně základní školy: 

K čemu jsou holky na světě?
Aby z nich byly maminky,
aby se pěkně usmály
na toho, kdo je malinký.

Aby nás měl kdo pohladit
a povědět nám pohádku.
Proto jsou tady maminky,
aby náš svět byl v pořádku.

Žijeme v době, kdy jsme přesvědčováni, že mír je něco špatného, v době, kdy je nám říkáno, že brát se za sociální práva je fuj a v době, kdy odklízení umrzlého bezdomovce není nic, co by nás mělo znepokojit. Takovou dobu podle mého nevystihují slova o světě, který je v pořádku. Možná i proto přispěchalo Ministerstvo školství s prohlášením: 

 Text sám o sobě není zcela genderově neutrální, při výuce ale záleží hlavně na výkladu a na tom, v jakém kontextu je uveřejněn a jaký je záměr autora. Při výkladu by tak měl učitel žákům vysvětlit záměr autora a další souvislosti, kromě jiného také souvislost s genderovou korektností.

Takže už speciální komentář nepotřebuje toliko vysílání seriálu Třicet případů majora Zemana, ale i laskavá veršovánka pro děti. Nemohu si pomoci, ale napadá mě, co by Žáčkovu básničku mohlo nahradit. Text by vypadal přibližně takto:

Maminka vás, milé děti
snad chtít ani nemá
Lépe to prý svědčí pleti
lepší je to téma

Nezávislost světem letí:
Řeknou vám, co říci
Jeden autor, druhý, třetí
nejsou v učebnici

Děti by se podle mne měly na školách hlavně učit, že existuje celá řada pohledů na svět. A že žádná pravda není absolutní, ne, pokud jde o postoj k něčemu.

Každý, kdo čte Žáčkovu báseň, podle mne musí vidět, že se jedná o vztah maminky k dětem – děti, které to čtou, zřejmě nějakou maminku mají (nebo měly). Ta báseň jim sděluje, že je má maminka ráda (ne, že byly třeba nechtěné atp.). Jak já nesnáším větu: „Co tím chtěl básník říci.“ Ale co naplat, když zase funguje novodobá cenzura. Na Petra Bezruče raději zapomeneme. Rodný dům Marie Majerové zboříme. Budeme se učit, že jediné zlo je v Rusku a propagandu dělají pouze Rusové – a dětem ve školkách pro jistotu sdělíme, že je maminka raději neměla chtít, a že by udělala lépe, kdyby se věnovala kariéře.

Možná by pan Žáček uspěl s básní:

Milé děti, už se stalo
maminka vás měla
Teď jí v práci dají málo
škoda je i těla 

Z toho plyne poučení
žijte sladce samy
Nad sobectví zkrátka není
peníze vás zmámí
 

A ještě mě napadla jedna nekorektní:

Milé dívky, k čemu děti?
Řve to, kaká, papá
Mějte lepší předsevzetí:
prachatého chlapa

Hezčí je svět bez početí
Strýček nebo papá
převezou vás (dobří skřeti)
musíte však šlapat…

Pokládám hon na pana Žáčka za něco, proti čemu bychom se z principu měli ozvat. Nejde totiž toliko o něho – jedná se o nás všechny. Připustíme-li, že zmizí z čítanek tato báseň, budou mizet další – a vůbec budou mizet texty a myšlenky.

Argument, že se Žáčkovy řádky mohou dotknout žen, jež nemohou mít děti, je podle mého lichý. Tyto ženy jsou jistě obklopeny prostředím, kde jejich vrstevnice děti mají a denně o nich básní. Není to jistě lehké, ale taková je realita. Je na nás, na společnosti, aby uměla ocenit také ženy, které děti mít nemohou. A aby jim dala pocítit, jak si jich váží za vše, co pro ni dělají.

Aby nedošlo k mýlce, podporuji lidská práva, tedy práva žen, v nejuniverzálnější podobě. Tady ale porušena nejsou. Závadná není báseň, závadné je pohlížet na ni jako na něco závadného. Závadné je pokládat něčí názor za závadný.

Ono to celé naoko vypadá jako směšná kauza. Ale není. Ukazuje na lidskou tupost – a na snahu některých vnucovat nám, co si máme, a co si nesmíme myslit. A to je od základu špatně.