Napsala mi moudrá autorka: „Nevěděla jsem, že je tak nemocný“. Bodejť by mohla vědět. Neviděla ho snad víc než rok. Pouze korespondovali. V jeho depeších na internetu – lakonických jako téměř vždycky – ani náznak, že není v plném zdraví.
Karel Sýs nebyl bolestín. Jak se ví, psal jsem po celá desetiletí snad o všech jeho knihách i knížečkách, četl některé jeho rukopisy a psávával jsem na ně i lektorské posudky. Dá se říci, že jsem ho znal jako málokdo. V zimě mi poslal první verzi básně o mnoha stech veršů s nezvykle delším dopisem. Zatušil jsem, že mu není dobře, ale nechtěl jsem, a ani nedovedl jsem si to připustit. Ve středu dvanáct dní před svým skonem mě Karel připomněl, že jsem slíbil další články do LUKu, který redigoval. Ani z toho posledního kontaktu jsem nepoznal blížící se konec. Ale vzchopil jsem se a v pondělí na to jsem dokončil a poslal tři texty a ve čtvrtek čtvrtý. Podivil jsem se, že za zásilku neděkuje. Poděkovat byl jeho běžný zvyk. Není snad na cestách? Byl už na cestě poslední. To byl celý on. Do posledního dne před nástupem na ni ještě naplno pracoval.
Takového celoživotního plného nasazení je mocen jen básník; básník veršem, prózou, štětcem, tóny, stavbou, básník životem. I když pomineme jen snaživé veršovce, není u nás básníků životem málo – jen co máme slovesných tvůrců od Máchy a Němcové až po Milana Kunderu a Karla Sýse. Každičký skutečný básník je přitom jiný; je jedinečný.
V čem byla a je jedinečnost Karla Sýse?
Odpověď na tu základní otázku hledám od první jeho knížky, od Newtona za neúrody jablek. Ta sbírka vyšla v roce 1969 za velké neúrody nadějí na konečně spravedlivý svět.
Tři roky na to provokoval sbírkou Pootevřený anděl.
A komu a čemu všemu dával pět let na to Dlouhé sbohem svou třetí sbírkou?
Jenom kdo pořádně nečetl jeho verše i mezi řádky, mohl si myslet, že je Sýs poplatný době a slouží panující moci. Čtenáři na rozdíl od „kritiků“ zprava i zleva brzy pochopili, že poplatný v ničem není a našli si v něm svého básníka. A v jeho Ztrátách a nálezech, bilancích, rekapitulacích a inventurách i svou vlastní zkušenost. A pro ty, kdo žili v kleci domova a měli žízeň po světě, dal se Sýs do překládání poezie, jenom do roku 2012 se podílel na překladu nebo sám přeložil 44 knih ze všech možných azimutů a další redigoval. Skrze poezii jsme poznávali velký svět mnohdy pronikavěji, než se daří po otevření hranic chudákům chlubícím se, co zemí už „udělali“, prý poznali.
V překladech Karla Sýse a jeho generačních druhů stejné krevní skupiny nově zazněl Rimbaud, Apollinaire, Prévert. Jeho knihy ilustrovali nejvýznamnější současní výtvarníci, o nichž zasvěceně psal, řada knih vzešla z jeho spolupráce s fotografy. Spolupráce s tvůrčími osobnostmi vedla často k trvalému přátelství. Přátel Karla Sýse je bezpočet. A jeho umění sdružovat dělné tvůrčí osobnosti vyznačovalo i jeho práci redakční ve Tvorbě, Kmeni, Obrysu-Kmeni, v týdeníku LUK, Literatura, Umění, Kultura. Vyústilo v založení a vedení Unie českých spisovatelů.
Čtenáři poezie tvoří, žel, jen zlomek populace, a básník myslel i na většinu, která v dospělosti už nečte básně.
Jistě i proto vedle dlouhých Básní až na zem, Apokalypsy podle Joba, Tří vzkazů spáčům, Velké inventury a Nepřijatého hovoru, v nichž si odvážně a bez ohledů a servítků podal dnešní dobu, dobu krásnou i hroznou, napsal a vydal řadu velkých knih v próze, často nápaditě ilustrovaných, knih stejného ražení a poslání: poslání probouzet a upevňovat paměť národa, měst, kultury.
Měl rád, a co „rád“, přímo miloval „benzínkem“ vonící motory civilizace, vědecké objevy a objevitele, některé nám sám objevil, znal a vydával vědeckofantastické příběhy, ale také psal přísně věcnou literaturu faktu.
Miloval svou rodinu, ženu Janu, své dva syny Davida a Pea vnoučata, devatero vnoučat jako devatero Múz, ale nezapíral zbaběle smysl básníka pro ženy, které za to stály, a věděl o právu básníků se jím kořit.
Miloval tři místa, města neustálých návratů, Kostelec nad Orlicí svého dětství, Kostelec i s jeho rodným Rychnovem nad Kněžnou, dále Písek jeho dospívání a Prahu. Ta tři města žijí ve všech jeho knihách veršem i prózou – a žádné nemiloval míň.
Všechna jeho díla jsou poznáním i vyznáním lásky, jaká nadnáší a dává nám naději. Početná jsou však i smrští hněvu na všecko, co děsí a dusí nejenom básníka; co volá o trest do nebes. A ještě musím připomenout Sýsovy práce pro děti a zejména jeho brilantní esejistiku ve službě poezie ve všech jejích inkarnacích, jeho Básníka a spol., jeho Pero nikoli za kloboukem, jeho Velblouda a Marii s jehňátkem.
Karel Sýs vždy znovu bilancoval, rekapituloval, často nazýval své dílo inventurou. Každou svou práci psal jako už poslední. Jen svou poslední velkou básnickou skladbu, kterou jsem četl letos v zimě, pojmenoval v první verzi Neodvolatelně předposlední jízdou. Měl ještě mnoho co říci. V té své „předposlední“, která se stala poslední, toužil „ještě jednou se rozhlédnout“ a jako vždy předtím dokázal psát „z obyčejných slov nevýslovné verše“; čteme v ní: „zpívá to ve mně / hned hrubě hned jemně“ – a v ní se už také rozloučil: „Sbohem mějte se tu česky“.
Kdo takto dokáže výměnou jediného slova naplnit novým závažným významem, přímo už svým odkazem, celkem banální větičku na rozloučenou? I v tom byl básník Sýs jedinečný.
Ač ho v pubertálním věku v Anglii nadosmrti okouzlily comics, zemí jeho srdce se vedle domova stala krajina francouzské poezie a kultury. Francouzský autor a interpret zpívané poezie Gilbert Bécaud ve své písni Quand il est mort le poete, zpíval Když je mrtev básník a uložen do pole obilí, vykvetou na tom širém poli chrpy, tak jako když u Karla Jaromíra Erbena umře matka a je do hrobu dána, vykvete na jejím hrobě mateřídouška. Na hrobě básníka Karla Sýse vykvetou jistě rudé máky nebo spíše prudce vonící karafiáty. Gilbert Bécaud zpívá, že když umře básník, jeho přátelé pláčou a pláče celý svět. Pláče ten svět upřímně ještě i dnes?
Ale hlavně. My jeho čtenáři pláčem neskončíme. K tomu, co na básníkově hrobě pokvete, tiše přivoníme, a čtouce jeho knihy, nadechneme se a vždy znovu vzlétneme.
Milan Blahynka
(Předneseno nad rakví Karla Sýse ve strašnickém krematoriu 9. srpna 2024)